V měkkém šeru borovic
se les klidně nadechuje.
Dvě srnky kráčí tiše,
jako by svět byl jen z medu a mechu.
Jedna se zastaví u kapradí,
druhá sleduje tanec světla na listí.
Neptají se, kam jdou —
jen jdou, stejně jako jde den,
bez otázek, bez tíhy.
Vítr jim šeptá pohádky,
slunce hladí hřbety zlatem.
A čas? Ten zmizel,
rozplynul se ve vůni jehličí.
Takové je odpoledne,
když se svět na chvíli usměje
a všechno je tak, jak má být —
lehké, prosté, krásné.
