Kdysi dávno, když noc ještě neměla jméno,
přišla za Velkou matkou malá dívka,
kterou trápily sny těžké jako kameny.
„Proč mě pronásledují?“ ptala se,
ale odpovědí byl jen šum větru v korunách.
Tehdy Matka povolala Pavoučí ženu,
strážkyni jemných vláken mezi světy.
Ta vzala pružnou vrbovou větev,
ohnula ji do kruhu života
a do jeho středu utkala síť,
v níž se světlo i tma učí rozlišovat.
„Tady,“ řekla, „se zachytí vše, co ti škodí.
Dobré sny projdou středem jako ranní slunce,
špatné se rozplynou v prvním paprsku.“
A na kruh zavěsila pírko orla,
aby odvaha nikdy nezabloudila.
Od té doby se lapač snů houpá v každém domově,
tichý jako dech noci,
bdělý jako oko předků.
A kdo pod ním spí,
ten slyší, jak mu šeptá:
„Neboj se snít.“
