Říká se, že jablko poznání vyrostlo
z dechu samotného úsvitu,
když se svět poprvé odvážil podívat sám na sebe.
Jeho kůra září jako krev hvězd
a uvnitř se otáčí spirála pravd,
které mohou člověka pozvednout —
nebo spálit.
Bohové je ukryli do zahrady mezi světlem a stínem,
kde kořeny stromu pijí z pramenů paměti.
Kdo se k němu přiblíží, slyší šepot starší než čas:
sliby moudrosti, varování před pýchou,
a tichý zpěv, který láká i děsí.
A přesto se vždy najde ruka,
která se natáhne po zakázaném plodu.
Ne ze vzpoury, ale z touhy pochopit.
A když zuby proniknou do sladké dužiny,
svět se na okamžik roztřese —
protože každé poznání je malý zlom
v řádu stvoření.
Tak jablko poznání dál visí mezi nebem a zemí,
věčné, nezkrotné,
čekající na dalšího poutníka,
který se odváží okusit pravdu,
i když ví, že za ni zaplatí.
